Medvědí exkurs:

Protože se u nás o medvědech dlouho moc nemluvilo, nejsme navyklí na základní zásady chování v „bear country“ neboli zemi medvědů a tudíž s nejsme jisti, jak se zachovat při setkání s medvědem. Teď, když se ale tyto neohrožené šelmy vrací i do naší kotliny v srdci Evropy, mělo by se zmínit pár základních faktů.

Medvěd není primárně útočný proti člověku, spíš se snaží si žít svým životem a zajistit si dostatečnou zásobu tuku na zimu. Je to dokonce spíš borůvkový a bobulový mlsoun, než velký lovec. Člověku se vyhýbá a nebo si ho nevšímá. Pokud se však člověk nerozhodne udělat chyby, za které může zaplatit víc než jen ztrátou končetiny.

U nás se vždycky říkalo: „V lese se nekřičí. V lese se má být potichu.“ A je to jedna z věcí, kterou opravdu miluji – neslyšet město a neslyšet lidské hlasy a lomození, ale naslouchat ptačímu zpěvu, šumění listů v korunách či zurčícím potůčkům. I proto chodíme do lesa, aby si sluch odpočinul a vrátil se k léčivým zvukům přírody. Ale… 

Když jde člověk zemí, kde ptačí zpěv poslouchají i medvědi schovaní někde v křoví či pasoucí se na borůvkách, je na místě dát o sobě vědět včas. Dřív než překvapí medvěd nás a my jeho.

Překvapený medvěd totiž snadno přejde do obraného útoku.

Kde je větší koncentrace medvědů, stojí za to chodit s nějakým parťákem, i když chodit po horách sám má své nepopiratelné kouzlo. Protože dva lidé už vypadají v medvědích očích přece jen o něco solidněji než jeden hubený turista.

Medvědí sprej je v zemích jako je Kanada či Aljaška nutností. Bez něj se ani na záchod nechodí. Je to nejúčinnější obrana, která zároveň neublíží. Je to jediná věc, která může člověka zachránit, pokud se medvěd rozhodne udělat víc než jen blafující útok.

Sledovat své okolí je dobré nejen pro kochání se, ale i pro vlastní bezpečnost. Díváme se, zda se na obzoru nekupí bouřkové mraky, nebo zda je kamenný svah stabilní… je na čase se dívat i po známkách toho, že v mém okolí se pohybuje medvěd. Hovínka, stopy, rozvrácené kmeny nebo třeba mršiny větších zvířat budou některými znaky jeho přítomnosti. Jak se ale v jedné anekdotě říká, dokud člověk v medvědím trusu vidí jen brusinky a borůvky, je to v pořádku. Jakmile v trusu objevíte i horolezecké karabiny, je na čase se spakovat.

„Leave no trace“ neboli „nezanechej po sobě žádné stopy“ je základní pravidlo dobrého pobytu v přírodě. Co si kdo s sebou do hor přinese, to si také odnese. Odpadky jsou jedním z našich nejhorších přínosů. Ale taky způsob, jak opouštět místo, kde člověk spal, nebo měl oheň – kromě přeleželé trávy by po nás neměla zbýt žádná památka. Medvědi mají vynikající čich a každý odpadek či jídlo je pro něj jako pozvánka.

A způsob chození na záchod, ten bych nejraději lidem tiskla na čelo. Toaleťák prostě na zem nepatří! Nerozloží se během pár minut, ani za jeden rok. A postupně se bílé podpapíráky válejí podél cest a tvoří odporný kolorit našeho přístupu k přírodě. 

Když chce jít člověk v lese na záchod, ať si vykope dostatečnou jamku, tam ať si odloží, co je potřeba včetně toaletního papíru a pak vše zahrabe a navíc přiklopí kamenem. Po lese pak nebudou lítat papíry jako duchové a snadněji se rozloží.

A jak se zachovat, když medvěda opravdu potkáte? 

Neutíkat a neotáčet se zády. Hlubším klidným hlasem na něj mluvit, zvednout ruce, seskupit se k sobě a pomalu couvat. Dát medvědovi prostor a jistotu, že ho nechcete ohrozit, to je nejlepší způsob setkání se s králem divočiny.