Jsme hikerky. Dámské cestovatelské duo, které nejraději chodí pěšky a stá-
le častěji i dalekou divočinou. Potkaly jsme se při každodenních cestách
do práce na kole, kdy to pak v dešti a mrazech všichni ostatní vzdali. Jen
co jsme zjistily, že jsme obě dostatečně bláznivé, vydaly jsme se přejít část
Islandu a pak rovnou na téměř roční cestu kolem světa.

Alča to skvěle umí
s lidmi, nebojí se ve městech, má kontakty a taky pro jistotu trochu plánu-
je. Já zase nemám strach na horách, umím přežít v divočině, mám řidičák
a ráda improvizuju. Hned během první cesty se ukázalo, jak komické si-
tuace si dovedeme připravit tím, že se každá bojíme něčeho úplně jiného.
A taky jak dobře se doplňujeme.

První dálkový trail byla Pacifická hřebenovka, kterou jsme tehdy s pěkně
těžkými batohy šly skoro pět měsíců. Nadchlo nás to a chtěly jsme víc, dál
a divočeji. Volba padla na Patagonii, která nám dala pěkně do těla a naučily
jsme se tam pohybu mimo stezky v extrémním horském terénu. Bylo tam
všechno, co milujeme – hory, ledovce i opuštěnost.
Nás to ale táhlo tam, kam se vydal i Chris McCandless nebo před ním
Jack London – na Aljašku. Dojely jsme tam přes celou Kanadu půjčeným
starým Land Roverem, což byla životní jízda. Dál už jsme šly pěšky a to
nepopsatelné dobrodružství mezi karibu a medvědy grizzly nás změnilo.

Měsíce v opravdové divočině, kterou se nedá rychle procházet, ale dá se
v ní dlouze toulat, se nám zapsaly hluboko do srdcí.

Po návratu jsme prošly ještě mnohé další traily 

(John Muir Trail, Pacifickou severozápadní stezku,..), a taky se vrátily k běžnému životu.

Alča otevřela notebook a zase se dala do kódování, já sedla k malování a ilustrování
knih, obě jsme se potkávaly na společných přednáškách pro širokou veřej-
nost. Naše toulavé nohy však hledaly něco dalšího, nového. Našly jsme to
v našem oblíbeném koutě světa – na dalekém severozápadě.