U hranice Arizony a Mexika

8 dní, 260 km, 7398m 7830m
Mexická hranice – Tuscon

Západy a východy slunce na poušti mají pro mě vždycky velké kouzlo. Zvlášť, když se měkké teplé světlo rozplývá v moři suché trávy a kontrastuje s dramaticky temným nebem. Je po bouři a mraky stále ještě ukazují svou nabubřelost. Tady u hranice Arizony a Mexika se po několika měsících roztrhlo nebe, aby vyprahlou zem skropilo dlouho očekávaným deštěm.
Trošku si říkám, jestli to není kvůli mně. Fakt jsem se totiž těšila na slunečnou, horkou a suchou poušť. Prohřát svý tělo až do mokru kostí a vystavit tvář slunci (aspoň teda než se spálím a budu jako každý normální člověk vyhledávat stín).
Ale nevadí, déšť byl nakonec jen začátek. Kalendář ještě chvilku ukazuje roční období “zima”, takže můžu klidně očekávat sníh.

To počasí si děla, co chce

Za poslední měsíc jsem byla na několika místech, kde rozhodně mělo být teplo a nebylo – v Římě pršelo (aspoň jsem zažila na vlastní kůži, že v kupoli slavného Pantheonu je opravdu obří díra) a v Jeruzalémě sněžilo (prý rarita jako prase a dokonce i místní prodavači přestali vykřikovat o svém zboží, ale vískali jako malí kluci, že sněží). Takže tady na poušti, kde bylo před týdnem 28 stupňů (Celsia prosím pěkně) mě přece ani žádná sněhová vánice překvapit nemůže. Že?

Pozor! Vysoká ilegální aktivita a pašování drog přes hranice

Absurditu hranic nechme stranou. Nebo takhle, všechno má své meze, se říká. Jedna věc mi ale do hlavy nejde – asi pět metrů vysoká mříž, oddělující blahobytnou a sebejistou Ameriku od drogami prorostlého zchudého Mexika. Ani jedno není pravda samozřejmě, nebo alespoň ne úplná. Jenže ta vysoká a neprostupná mříž tam stojí jako výsměch. Na délku má totiž možná tak padesát metrů a pak pokračuje jako nízký plot z ostnatého drátu, jakým se oplocuje leda tak pastvina pro dobytek…
Co si o tom myslet, to fakt nevím. Je ale jasný, že čím míň zdí, mříží a plotů mezi námi bude, tím víc se budeme muset naučit si rozumět. To není snadný, ale řekla bych, že to stojí za zkoušku.

Míjím ceduli s nápisem, že “by se tu nikdo neměl pohybovat sám a měl by si hlídat své okolí, protože je tu vysoká ilegální aktivita a pašování drog přes hranice”… Slunce zapadlo a ve svitu měsíce hledám místo na spaní s podivným pocitem, že ta hranice je právě teď důvodem, proč bych chtěla být o pár kilometrů jinde.

Ne že bych se nevyspala, ale vlastně moc ne. Byla kosa, fakt hodně… Zmrzla mi voda v lahvi a spacák se jen marně odkazoval na očekávané letní teploty.
Ještě štěstí, že se jde hned do kopce, to je nejlepší způsob, jak se zahřát.
Trošku mě zaskočilo, jak špatně se mi dýchá. Že by ten jetlag byl pořád tolik znát? Pak jsem se ale podívala na vrstevnice v mapě a bylo jasno – tahle poušť je totiž pěkně vysoko a já právě šlapu na bezmála třítisícovku. To asi vysvětluje i to, proč to tu vypadá jako v ledovém království a skály i keře jsou obaleny silnou vrstvou námrazy s novou dávkou sněhu, zatímco dole si poušť drží svou pískově naoranžovělou barvu.

Až se mi ani nechce věřit, že je to stále stejný den i oblast, když pak v parném odpoledním slunci svištím pouští mezi kaktusy a večer unavená stavím stan ve vyschlém kaňonu.
Cestou jsem předešla dva hikery, a říkám si, jak dobře jsem se rozhodla, že když už jdu nakonec sama, začínám aspoň trailem, který není tak úplně opuštěný. Taky je tu ta věc s garminkou, kterou se mi ani po čtyřech hodinách marných pokusů na wifi nepodařilo zprovoznit a v batohu mi teď leží jako mrtvá váha. Takže jo, je fajn, že občas někoho potkám.

Kam zmizely ty moje zásoby jídla?!

Hiker hunger (kdo neví, co to je, stačí prolistovat knihu Hikerky, kde se o něm píše dosyta a je tam dokonce i slovníček). Takže hiker hunger – je úplně jasný, že nemůže nastat hned po slabých osmdesáti kilometrech. Ale ať je to jak chce, prostě jsem ze zásob v batohu snědla všechno sladké, takže jsem využila možnosti odstopovat si do Patagonie, která je tu za rohem. Městečko s tak krásným názvem bych čekala víc v horách, ale vlastně proč ne, hlavně když tam budou hory sladkostí.
Nebyly. Ale něco málo se podařilo sehnat, i když mně ta Snickerska za 70 korun do košíku moc nešla… Už teď je mi jasné, že budu muset často v hlavě přepnout na režim “co-by-asi-ještě-koupila-alča”, protože jinak budu mít pořád hlad.
V knihovně na wifi jsem klasicky nakonec místo zjišťování informací spadla do rozhovoru s místní rančerkou od koní. Když mě pak odvezla zpátky na trail, netušila jsem, že to bude na další dva a půl dne poslední rozhovor.

Jdu rychle, nenasytná každého dalšího kroku. Miluju to naprosto dokonale vymyšlené tempo lidské chůze, které je dost pomalé na to, aby člověk vnímal detaily kolem sebe ve vší kráse i novotě, ale zároveň je dost rychlé na to, aby se človvěk reálně posouval dál, třeba i k velmi vzdálenému cíli.
Jdu rychle možná i abych utekla tomu, co začalo pádem ze střechy a přistřihlo mi křídla…

Noci plné klidu i překvapení

Krajina kolem se vlní suchou trávou a zvlněné jsou i kopce, které jako by vypadly z obrazu romantického malíře. Tu a tam roste krásný, třebaže ještě suchý strom. A jak míjí dny, je krajina sušší a místo stromů jsou už jen keře a všudypřítomné kaktusy. Západy slunce zalévají svět teplým světlem, které pak rychle střídá chlad.

Jsou noci někdy tak obyčejný, že by se o nich měla napsat báseň. Jak po západu slunce přišel vítr a po něm ticho. Jak se v tom tichu začaly rozsvěcet hvězdy a hory na obzoru ztratily každý detail kromě přesně taženého tmavého obrysu. Jak se v tom tichu člověk skoro až bál nadechnout, aby snad nerozvířil hvězdný prach, který se pomalu snášel na okolní krajinu. Nebo to bylo jen světlo měsíce, který přeměnil zlatavou záři slunce na stříbřitý nádech noční lucerny? Možná v tom tichu rezonovala samota. Ne opuštěnost, to ne, ale ticho chybějícího druhého dechu, který se i přes magičnost chvíle musí nadechnout a rozvířit celý vesmír.
Měla by se o těch neobyčejně obyčejných nocích napsat báseň. Ale já to neumím. Tak jen zadržím dech.

Jsou ale taky noci, které by snad lépe vystihnul fejeton. Třeba ta, když jsem fakt unavená konečně našla místo na stan kus od trailu. Kus od trailu i proto, že mi přišel podle stop využívaný víc kravami než hikery. A zatímco jsem si libovala, že je na mém místě minimum kravích lejn, zapadalo slunce za hory. Nikde ani živáčka.
V půl druhé ráno mě vzbudily kroky. To mě vždycky vyschízuje, napnu sluch na maximum a slyším pak i trávu růst. A jak tak hypersenzitivně poslouchám, došlo mi, že to nebude člověk. Uf. Medvěd taky ne, i když funí to dost a váha je to těžká, zem se skoro otřásala.

Ty krabe to bude kráva!

Chtělo se mi dodat další “uf”, ale hned mě to přešlo, protože ta kráva došla až ke stanu a ani se nehla. Ve svitu měsíce dopadal na mě její obří stín. Pak se z ničeho nic nahlas rozbučela a z dálky jsem slyšela dusat dalších. To už mě moc v klidu nenechalo.
Drnc. Jedna kráva zakopla o moje natažená stanová lanka. Samozřejmě že to kráva v pohodě ustála, těch mnoho stovek kilo nějaké lanko nerozhodí, ale moje fantazie v tu chvíli viděla celý příběh jinak. Možná krávy nejsou predátoři, ale jsou velký jako kráva! a klidně mě můžou zabít úplně omylem. Zakopne o lanko, svalí se na stan a je že mě cédéčko.
Navíc statistika mluví jasně – víc lidí zabily krávy než třeba žraloci. A na zo jsem si samozřejmě vzpomněla taky.
Vyřešily to špunty do uší, sladká to nevědomost.
Ráno jsem vykoukla ze stanu na tom zdánlivě opuštěném kopečku a kolem na mě ospale zíraly krávy, které si tu polehaly.

Setkání s hikery

Konečně potkávám hikery. Zdá se, že všichni kromě mě věděli o té bouři, která přinesla sem na poušť s extrémním větrem i déšť a sníh a kdo mohl, schoval se ve městě, než přejde nejhorší. To já tu noc spala mezi kaktusy a nevěděla, co držet dřív – tyče od stanu nebo to, že fakt potřebuju čůrat.
“Koukala jsem se z okna hotelu a ten déšť byl vodorovně!” vyhrkla na mě ráno Mixed tape – hikerka s vizáží francouzské dámy, která se z ničeho nic vyloupla na trailu. “Jojo, vím, v tom větru se snažil do horizontální polohy dostat i můj stan”, odpověděla jsem na to já, s vizáží zmuchlaného vandráka s kruhy pod očima.

Taky jsem potkala sedmdesátiletého hikera Cobweb. Měl fakt styl. Nesl si s sebou dokonce tlustý drát stočený do pomyslné pánvičky a nad naplno spuštěným jetboilem (silný výkonný vařič) si opékal slaninu do křupava. Tenhle trik si asi zapamatuju!

Hikerku Roadrunner jsem potkala po dlouhém větrném dni vyprahlými planinami, kdy jsem došla k široko daleko jedinému vodnímu zdroji. Na mapě byl barvy modré, ve skutečnosti zelenohnědé. V podstatě to odpovídalo tomu, když se kraví lejna rozmixují v malém množství vody. Obě jsme se tu ale spokojeně usadily na noc a za svitu měsíce, který se odrážel na nocí milosrdně zčernalé hladině té břečky, jsme si povídaly skoro jako u průzračného jezera v horách.

Seguaro národní park je hlavně o kaktusech. Obřích, takových těch Flintstoneovských. Je to největší druh mezi kaktusy a jeden prý má výšku skoro 24 metrů. Seguaro je ale tak o stoupání do krásných hor – z pouště nenápadně opět až do tří tisíc metrů, kde se pichlavé kaktusy a sukulenty střídají s borovicemi.

Prý jsou tu krásné výhledy. Ale protože přišla druhá bouře letošní právě končící zimy, dostali jsme jedinečnou šanci zažít hory Saguara zasněžené. Námraza na bohatých jehlicích borovic, rampouchy na jindy suchých skalách, ticho sněhové přikrývky i mráz, který člověka popoháněl dál.
Když jsme se po pár dnech potkali s hikerem Base60, řekl právě se vzpomínkou na Seguaro památnou větu: “Danger + not dying = FUN” (Nebezpečí + nezemřít = zábava)