Arizona / Mexiko 🏜️/ Když na poušti sněží ❄️

Západy a východy slunce na poušti mají pro mě vždycky velké kouzlo. Zvlášť, když se měkké teplé světlo rozplývá v moři suché trávy a kontrastuje s dramaticky temným nebem. Je po bouři a mraky stále ještě ukazují svou nabubřelost. 🗺️ Tady u hranice Arizony a Mexika se po několika měsících roztrhlo nebe, aby vyprahlou zem skropilo dlouho očekávaným deštěm. 🌧️
Trošku si říkám, jestli to není kvůli mně. Fakt jsem se totiž těšila na slunečnou, horkou a suchou poušť. Prohřát svý tělo až do mokru kostí a vystavit tvář slunci (aspoň teda než se spálím a budu jako každý normální člověk vyhledávat stín). ☀️🤭
Ale nevadí, déšť byl nakonec jen začátek. Kalendář ještě chvilku ukazuje roční období “zima”, takže můžu klidně očekávat sníh.❄️

Zasněžené hody Saguara

“Danger + not dying = FUN” 😅😎 řekl hiker Base60, když jsme se po přechodu NP Seguaro znova potkali.

Tady o nic nešlo, ale citát se mi líbí moc.
Přišla druhá bouře letošní právě končící zimy ❄️💨 Hiker by si přál dny bez deště, ale místní komunita srážky už nutně potřebovala a my jsme tak dostali jedinečnou šanci zažít hory Saguara zasněžené. Námraza na bohatých jehlicích borovic, rampouchy na jindy suchých skalách, ticho sněhové přikrývky i mráz, který člověka popoháněl dál.
Byla to nádhera.
Jen o dva tisíce metrů níž jsem pak sušila a postavila stan v sluncem prohřátém písku pouště. 🏕️🏜️☀️
Taky nádhera.

Kaktusy na tisíc způsobů🌵

Ani krávy to tu nemají lehký. Chudinky mají pěkné pichlavé čumáky 🤭
Ale to jak kaktusy dokáží mezi své ostny chytat světlo zapadajícího slunce, to se jim povedlo!👌

Dělám teď dlouhý dny… Hlava, žízeň i vítr mě žene vpřed. Takže dneska bude 400 km trailu za mnou.🗺️
Kaktusum zdar!

Cowboy camping – spaní pod širákem🌗

Na poušti to má velký kouzlo. Hvězdy jsou tu jasnější, vzduch plný vůní a taky jsou tu ta zvířátka… 🦂🐍 Ale tentokrát jsem neodolala a stan nechala v krosně. ☺️

🌒🌗🌘
Jsou noci někdy tak obyčejný, že by se o nich měla napsat báseň. Jak po západu slunce přišel vítr a po něm ticho. Jak se v tom tichu začaly rozsvěcet hvězdy a hory na obzoru ztratily každý detail kromě přesně taženého tmavého obrysu. Jak se v tom tichu člověk skoro až bál nadechnout, aby snad nerozvířil hvězdný prach, který se pomalu snášel na okolní krajinu. Možná v tom tichu rezonovala samota. Ne opuštěnost, to ne, ale ticho chybějícího druhého dechu, který se i přes magičnost chvíle musí nadechnout a rozvířit celý vesmír.

Měla by se o těch neobyčejně obyčejných nocích napsat báseň. Ale já to neumím. Tak jen zadržím dech.

Ďáblův prst, Jehla nebo Špičák?

Jak by se asi ta skála jmenovala u nás:
Ďáblův prst, Jehla nebo Špičák?
🗺️Tady o podobné skály očividně není nouze, protože na mapě je napsáno pouze “Peak 4110” (Vrchol 4110)🤭
Ale ten flek na spaní byl prostě dokonalý, západ slunce barvil vše do oranžova a přestože jsem neměla vodu, vytáhla jsem akvarel a malovala! Konečně ☺️🎨

Malování na poušti🎨

„Téměř tu není žádná voda k pití💧, ale akvarely přece potřebují vodu, že jo 😅
Měla bych se přesouvat, když je nízké slunce a teplota, jenže to je taky nejlepší čas s dokonalým světlem pro malování 🌄
…Tak proto jsem zatím ještě nemalovala – až do teď☺️
Spát jen tak pod širákem v oblasti White Canyon Wilderness bylo naprosto úžasné!“