Bigfoot trail

457 km, stoupání 19400m
Co víc si přát 😌 Západ slunce v takové nádheře a jenom pro mě a pár srnek, to snad ani není možné? Druhý den jsem pochopila proč. Průsmyk byl totiž i teď v červenci ryze zimní záležitostí a hodil by se cepín i mačky. ❄️
Já si to ale užívala, mám tahle zpestření ráda a krok na svahu jistější než při přelézání nekonečných blowdownů (popadaných stromů).

Trinity Alps a jejich jezera mi ukázaly teď i svou vlídnou tvář bez bouří a medvědů, zato se zdravými lesy a kvetoucími liliemi.🏔️🌸

Zklidnění, které jsem rozhodně potřebovala, pohlazení po duši i odřených holeních. Pot jsem smyla v průzračné ledové vodě a nechala se osušit větrem. Jen tak. Nikam jsem nepospíchala, sedla jsem si a dívala se do západu slunce.
Nic víc netřeba.🫶

Přecházení a brouzení řek 🌊

I to patří k výzvám Bigfoot trailu. Většina se dá přeskákat po kamenech, některé se brodí po kotníky, jiné po stehna. Tahle řeka by byla v nejhlubším místě po pás. Takže v tomhle proudu pro mě rozhodně “no go”. 🙅‍♀️
Naštěstí kus proti proudu ležela přes téměř celou šířku řeky kláda.
Ráno v 6:30, když voda z tajících sněhů přes noc opadla, mohla jsem dokonce přejít suchou nohou. Tohodle brození jsem se krapet obávala, ale nakonec bude snad jediné, kde mám i fotku 😅 jinde nemám fotky, protože jsem raději oběma rukama držela hole a mobil měla bezpečně v kapse.

A teď už mě čeká poslední část trailu Yolla Bolly wilderness! Uvidíme, co si pro mě závěr tohodle 600km dlouhého Bigfoot trailu připravil 😎

👉Tipy pro bezpečné brození:

– ideálně nebuďte sami
– používejte trekové hole
– jděte šikmo lehce proti proudu
– využijte klád a kamenů jako záchytných bodů
– pokud je proud silný, nejdi hlouběji než po stehna
– brzy ráno bývá méně vody než odpoledne
– když je to fakt blbý, neriskuj
– někdy pomůže jít proti proudu a ubrat tak řece pár přítoků
Ty krabe, mě tady napadá milion tipů. Tak já to snad někdy někam sepíšu celý, a teď už stačí. Nejlepší je stejně najít kládu přes vodu. A nespadnout.

Poslední den na trailu🗺️🫶

Poslední západ a východ slunce.
Poslední kroky cestou a necestou.
Poslední místo na spaní.
Poslední výhledy.
P….rvní vzpomínky.
První oddechnutí.
První kroky nové cesty.

Na začátku cesty, na začátku března, chtěla jsem zjistit, jaké to je, když člověk dojde jeden dálkový trail a jeho cesta tím nekončí, ale vydá se na další thru-hike. A pak na další a na další.
Teď už to vím.
Konec Arozona trailu byl sladký a bez hořkosti konce, protože jsem pokračovala Utahem. Konec Utahu byl silný, moje velký rozloučení s pouští, ale ne s trailem, protože jsem se přesunula na západ.
Pak delší zastavení v Klamath Falls, ale protože malování je moje vášeň, bylo to jen nádherný intermezzo v mým THRU. A teď jsem došla Bigfoot trail, neskutečnou výzvu. Mám nesmírnou radost, ty konce trailu miluju🫶
Ale ještě lepší na tom je to, že ani tímhle trailem to nekončí. Krosna zůstává na zádech a jdu dál.

Takže jaký to je? Je to svobodný a krásný a silný a je to mý. Můžu cokoli. Nekonečný množství možností. Konec je jen novým začátkem.

A já se rozhodla pokračovat…

Taky jsem ale došla (doslova) k tomu, že je na čase se vrátit domů. Takže poslední trail přede mnou a na jeho konci se plnými doušky napiju toho hořkosladkého nektaru, jaký umí připravit jen závěr něčeho velkolepého!
Děkuju.
Trošku se tu dojímám, ale i to je vcajku.

Začínám mít poprvý pocit, že pomalu nacházím to, co jsem ani nevěděla jak hledat.