Oregon coast trail 🌊148 km

Mark Twain prý řekl, že nejchladnější zima, co zažil, bylo léto v San Franciscu. Mark nejspíš nešel pěšky podél pobřeží Oregonu…🤭 Tahle oblast má své specifické klima – na pevnině je takové horko, že když se potkává s oceánem, který tu má naopak velmi studené proudy přinášené od Aljašky, vytvoří to extrémně silný vítr. Ten z oceánu žene chladnou mlhu směrem k pevnině a horký vzduch z vnitrozemí uvězní tuhle studenou bublinu jen na pobřeží. Takže třeba jen dva tři kilometry od břehu je vedro k padnutí a u vody je kosa. ☀️🌫️
Ale ta mlha má teda taky svoje kouzlo, a navíc se většinou kolem poledne rozpustí. To na vítr musí člověk najít závětří.

Oregonské pláže jsou ze zákona přístupné všem. Nikdo si je nesmí koupit. (Ne jako třeba národní park v Chile, který si někdo koupil a pak rýžoval peníze nebo ten “soukromý” ledovec na Aljašce🤷‍♀️😅) Tady se každý se smí procházet a vychutnávat slunce západy i východy.

Public lands neboli země, kterou smí užívat každý a patří všem, jsou něco, bez čeho by Amerika byla mnohem chudší a méně svobodná. O to větší úlevu jsem spolu s mými americkými přáteli pocítila, když článek o prodeji public lands z pompézně nazvaného zákona “Big Beautiful Bill” vymizel. Nejsem Američanka, není to moje země. Ale je to moje planeta!🫶

Mám v nohách 243 km, ve vlasech písek a kůži prosolenou jako sardinka.

Abych byla přesná, od začátku téhle cesty mám v nohách už 2880 trailových kilometrů, ve vlasech mám nejen písek, ale i větve, smůlu, dredy a…ty krabe, pár vlasů je šedivých! A kůže, ta je kromě soli ještě osmahlá sluncem, ošlehaná větrem, odřená a poškrábaná.🤭
Oregon coast trail byl skvělá volba.Divočina tu je, ale vždycky jen tak na chvilku. Bouře se přežene, vítr se vydrží, mys se přeleze. A pak už se dá dojít do města, užít atmosféru, dát si kávu a dokonce i koupit knihu 🫶
Ty nekonečné kilometry po pláži zalité ne sluncem ale mlhou mají nakonec taky svoje kouzlo…a prostor k přemýšlení a taky k bytí jenom tak.