Najdi každý den nový obzor.

Tuhle větu napsal v jednom dopise Chris McCandless. Jeho příběh znám už dávno, je plný krásy i kontroverze. A moc mu rozumím.

🦶A vlastně mě nenapadá lepší způsob, jak tuhle větu naplnit, než právě jít thru-hike.

Po večerech ve stanu čtu Into the Wild 🏕️📘 blížím se už pomalu ke konci svojí půlroční solocesty Amerikou. Až teď zjišťuju, že i McCandlessovi a dalším, které jsem si spojovla spíš s dalekým severem, učarovala poušť Arizony a kaňony Utahu. A že ta poušť má ve své podstatě nakonec mnohem blíž Aljašce, než by se mohlo zdát. Last Frontier.

🌊Každopádně i Pacifik mi tu nový obzor nabízí každý den – někdy je to jen tenká čára nesměle oddělující oceán od oblohy, jindy z vody vystupuje dramatická krajina skalních útvarů, někdy je to krásný maják na mysu nebo neprůhledná mlha, která obzor pohltí.
Stránky i kilometry ubíhají dál…

Doufám, že v dalším městě bude antikvariát 🫶

Vidět oceán každý den po takovou dobu, to se nám vnitrozemským moc často nepoštěstí. 🌊🤭
Jde se rychle, už jsem blíž Washingtonu než Kalifornii.
Taky začínám trošku víc oceánu rozumět – už vím, které vlně utéct a která ke mně nedojde. Když se dívám na obzor, často poznám, jestli se mlha zvedne nebo zůstanu ve vlhké zimě mraků celý den. Tuším, kde bude víc foukat a kde najdu závětří pro stan. Taky jsem teda ochutnala už všechny typy písku, co mi jen vítr naházel mezi zuby.😬😅
Ale pobřeží jsou i lesy a dokonce louky, které dost připomínají ty u nás doma. To je milý. Každopádně jednu věc si užívám nejvíc a to jsou západy slunce. 🌅
Přeju vám všem taky možnost se zastavit na těch pár krásných minut, kdy slunce mizí za tenkou linkou naší planety🫶