Utah – prostě jdu dál 🦶

Projít si kousek slot kaňonu pro radost je jedna věc, muset projít takovýmhle kaňonem jako jedinou možnou variantou je věc jiná. 😅
A tam kde to zdánlivě končí, je potřeba si najít svou vlastní cestu.
Spaní v kaňonu (ne tom škvírovým, nejsem blázen) bylo krásný, ale taky trochu zneklidňující. To ticho! Jako by se sem nedokázal dostat jediný zvuk z okolniho světa. Takový ticho bylo paradoxně ohlušující. Možná tomu teda ještě přispělo to, že mám pořád ještě ucpaný dutiny i uši 🙉🤦‍♀️😅

Asi bych měla vysvětlit, kam teda mířím 🙂
Když jsem viděla, jak krásný kaňony má Utah, nějak jsem se nedokázala otočit na podpatku a jít jinam. Takže poté, co jsem podruhé prošla skrz Grand Canyon “Rim 2 Rim” jsem se rozhodla pokračovat od severního terminusu AZT pěšky plynule dál až do Moab.

Je mi úplně jasný, že to možná nepůjde – Utah nemá ani trail ani trail angely a hlavně skoro nemá vodu. Co ale má, to jsou právě ty krásný kaňony. Uvidíme, zkusit to chci!

Bryce Canyon NP – pěšky Utahem🦶

Cesta vedla vším možným. 🗺️ Voňavým křovím, prašnou silnicí a nejčastěji vyschlým korytem řeky, takže jsem se místy doslova brodila pískem a svaly na nohách o tom teď ví svý.

💦S vodou je to dost špatný, ale zjistila jsem, že jsem se docela dobře naučila pracovat s žízní.

Čím víc jsem se blížila k Bryce Canyonu, tím jasněji se rýsovaly proti modrému nebi červené skály. 🏜️ A pak už jsem se nestačila kochat – roztrhané “hoodoo” neboli úzké skalní věže, na kterých se v zapadajícím slunci doslova rozhořel oheň červené a oranžové, kolem borovice a zároveň kvetoucí kaktusy. Některé špičky na sobě mají pokličku z tvrdšího vulkanického materiálu, což je chrání před rychlou erozí. Člověk neví, kam se dřív dívat 🤩
Tenhle národní park moc překvapil.

A protože se mi jeho úzký pruh vedoucí severojižním směrem náramně hodil do trasy, prošla jsem ho za dva dny pěšky celý.

V nohách mám už 1 000 mil – přes 1 600 km!

V nohách mám už 1000 mil🦶 přes 1600 kilometrů!
Je to pro mě velký milník. Arizona ve svý kráse a jednoduchosti, Utah ve svý nádheře a divoký opuštěnosti. 🗺️
Byla to síla a těším se, až vám všechno ukážu. Dávám si na to jeden “zero”, abych vymyslela, co dál.
😲 Za těch 350 km, který jsem v Utahu cestou necestou (spíš tou necestou) prošla a prolezla, jsem nepotkala žádného dalšího hikera. Jakože, solitude jako prase! Až poblíž silnice bylo pár dayhikerů, co mě naštěstí vzali do města. 🫶

⛈️ zažila jsem pět bouří! A byla podělaná strachy, když jsem v dešti musela do kaňonů.
🗺️ naučila jsem se hrozně moc – posunula jsem svý outdoorový dovednosti o nekolik levelů výš.
🥲 poprvý mi bylo fakt hodně smutno po domově, po rodině, kamarádech, práci, Krušných horách, přednáškách, vlacích, restauracích, knihách, prostě po světě, který bereme jako samozřejmost
😬 dvakrát jsem se hrozně bála
🔥 mezi bouřkami jsem si stihla udělat první ohýnek🫶

Ale hlavně jsem to zvládla. A i s tím šimráním v břiše, bylo to nádherný. Vrátím se sem – ale ne sama!