V roce 2019 jsme se opět vydaly na dlouhou cestu do Jižní Ameriky. Do Patagonie, což je rozsáhlá oblast rozkládající se na území dvou států – Chile a Argentiny. Cílem bylo dostat se až na pomyslný konec světa, kterým je nejjižnější město na světě – Ushuaia. Ta leží na ostrově Ohňová země a dál už se dá jen na Antarktidu, kam každý týden odplouvají lodě s pečlivě zachumlanou posádkou.

Naše cesta dlouhá 4000 kilometrů začínala v Santiago de Chille a vedla nás pěšky horami, pouští i pralesem, někdy stopem po prašné cestě Carretera Austral a také lodí přes opuštěné fjordy a zapadlá ledovcová jezera.

“Bylo to nádherné! Kdybychom ale dopředu věděly, do čeho jdeme, nikdy bychom nenašly dost odvahy a síly.”

Toulání se s cílem směřovat stále na jih bylo překrásné i extrémně náročné a několikrát jsme se dostaly do situace, kde jsme to chtěly vzdát – kdyby to bylo možné. Nešly jsme po nějakém jasně daném dálkovém trailu, jako je tomu zvykem v Americe Severní, ale i tady se konečně postupně dotváří úchvatný a extrémně náročný Great Patagonia Trail (GPT). Ten člověka dovede k ledovcům i strmým skalám, ale často také na soukromé pozemky, kde je dobré umět alespoň špetku španělsky.

“Stály jsme pod klenbou z ledu, kterým slabě prosvítalo slunce. Na hlavy nám kapala průzračná voda uvězněná tisíce let v zamrzlém modrém ledovci. A ledovec oddychoval a vzdychal, jak se pomalu sunul s celou svou vahou dolů ze skály.

Téměř jako stanová plachta se nad námi klenul hladký led, do kterého byly jako drahokamy zasazeny kamínky a kameny. Další teplý den na konci světa a další tání, které rozpouští historii. Nezdržely jsme se pod ledovým příkrovem dlouho. Až příliš dobře si pamatujeme lomoz, se kterým se bortily ledové skály na špičce jazyku ledovce Viedma. Jak se odlomily kusy velikosti paneláku a ledová tříšť letěla vzduchem jako šrapnely. Ještě teď slyšíme děsivé hromy rozléhající se po pusté krajině v bezmračné noci, to jak se lámalo ledové tělo přes horské kaskády. Hluboký alt ledové pěvkyně má dlouhé sólo. Poslední, snad bezejmenný, ledovec na konci světa jsme opouštěly se zvláštním pocitem toho, kdo došel až na místo, odkud se dá už jen vracet zpátky.”

Místa jako El Chaltén s jeho majestátním masivem Fitz Roy nebo třeba stále aktivní sopka Villarica a pak naprosto dokonale fotogenický národní park Torres del Paine znají mnozí horalové. Jsou to perly v té drsné krajině. Kdo se ale odváží na několik měsíců objevovat víc, zjistí, že vysokohorská pouštní oblast kolem sopky Descabezado či pralesy uprostřed ničeho, ledovcová pole na jihu a neprostupné fjordy u jezera O’Higgins mají v sobě snad ještě víc divokosti té pravé nespoutané Patagonie.