1.den Glacier NP
12,6 km – stoupání 797m – klesání 858 m
Logan Pass – Granite Campground

Budík zazvonil přesně v 6:02 a my se s lehkostí těch, kdo stále mají jetlag z několikahodinového časového posunu, zvedly z postele v Calgary. Krosny i s jídlem, které budeme posílat do odlehlých částí trailu, byly už dávno připravené u schodů. V hlavě jsme si naposledy připomněly, co vše musíme zvládnout, než so konečně postavíme na začátek trailu – dostat se k hranicím, přejít do USA i s jídlem, dostat se na poštu a poslt tam balíky s proviantem a konečně dostopovat až do národního parku Glacier, kde potřebujeme získat permit (povolenku) ke vstupu i přespání v kempech (předem vybraných místech k postavení stanu).
Ty první body šly snadno – až zahranice nás odvezla Charla, která se s pevným objetím loučila a slíbila že naše čtvrté setkání už bude v Čechách.
K poště jsme se dostaly přesně 6 minut před otevíračkou. Vzhledem k tomu, jak komplikované odesílání balíku nás čekalo, nechtěly jsme nechat nic náhodě a rozhodly se, že z pošty se nehneme ani po zavírací době, dokud vše nevyřešíme. Mají to tu totiž pěkně na pohodu – otevřeno od 11:00 do 12:00. Nutno dodat, že je to takové městečko v širé pustině a jak pohraničník podotknul, když jsme kartou platily za razítko do pasu: “Omlouvám se, že to tak trvá. Připojení tu blbne, tady jsme uprostřed ničeho.” Na což jsme se obě usmály s tím, že naše cesta povede výrazně odlehlejšími místy.

První várka jídla do Polebridge – tam se dostaneme asi za pět dní přes Glacier NP. Druhá várka do Eureky – odtamtu se rozhodneme, kam co musíme poslat, teď nebyl čas ani prostor vše vymyslet – hlavní je, že vše posíláme ze strany USA a ne z Kanady. Naposledy jsme ještě poslaly bearcanister napěchovaný jídlem do Olympic NP, kde je povinný.

Zlehka, konečně jen každá se svou krosnou, jsme si stoply auto směr národní park.

Když člověk stopuje, nikdy neví, jaké dobrodružství ho čeká – to naše mělo jméno “Black foot”. Teda tak se alespoň ten usměvavý tmavý indián představil. “Černý chodidlo” měl v autě kromě pěti rybářských prutů a živých cvrčků taky hodně trávy – tu navíc i cestou hulil, takže o vůni bylo postaráno.
Řeč nestála, a tak jsme se dozvěděly i to, že po taťkovi je Černý chodidlo i “Walking crane”, což znamená Chodící jeřáb (ten pták samozřejmě).
Když Černý chodidlo zjistil, že jsme ještě nikdy nerybařily, rozhodl se nás to naučit – v národním parku. Jen jsme třikrát nahodily (z toho dvakrát jsem zacuchala vlasec), přijelo rangerské auto a chtělo vidět naše povolení k rybaření. Indiáni ho očividně nepotřebují, tak bylo chvilku co vysvětlovat, než se ukázalo jako naprosto jasné, že my dvě máme pruty opravdu v ruce poprvé a rybařit nehodláme.
Černý chodidlo se omluvil za komplikace a nasedli jsme všichni zpět do auta, aby nás dovezl až k místu, kde se získávají backcountry permits (povolení ke spaní v NP).

Protože permity do národního parku s rezervací konkrétních míst k přespání se dají objednat online hodně dopředu a my tou dobou ani netušily, že tudy půjdeme, nezbývalo než doufat v několik míst ponechaných pro ty, kdo přijdou osobně (walk in).
Znamená to, že člověk musí svou trasu upravit dle volných kapacit a itinerář se tak často změní.
My nakonec vybraly kombinaci kratšího dne (bylo už přecejen odpoledne) a následně výrazně delšího dne – snad se dobře rozchodíme.

Poslední kontrola, že máme bearspray i vak na věšení jídla a mohly jsme nasednout do zdejšího shuttle busu, který zdarma doveze lidi k trailům.

Hory byly stále ještě v kouřmu z kanadských požárů, a tak nám nevadil drobný deštík, který pročistil vzduch. Vysedly jsme na Logan passu a vyraily konečně první kroky našeho dálkového trailu PNT!

Jako na uvítanou nám cestu zahradila zdejší mohutná, stále ještě do zimního huňáče oblečená mountain goat (kamzík bělák) i se dvěma neposednými mláďaty. Potkat symbol Glacier NP hned první den bylo milé překvapení.

Horské louky rozkvetlé teď v červenci tisíci květy povídaly o dlouhé zimě a zvaly na svou vůni i barvu stovky motýlů kolem.
První kroky naší dlouhé cesty přes hory k oceánu byly doslova naplněné radostí.

2. den na PNT

31 km – stoupání 993 m – klesání 1606 m

Granite CG – Kootenai lakes

Ráno to vždy znamená ještě s ospalkou u oka dojít k místu, kam člověk večer pověsil své jídlo a voňavé věci. Medvědi jsou tu doma víc než my, a tak je na to třeba brát ohled.

V Glacier NP se nesmí spát kdekoli a určená místa proto mají speciálně připravené hrazdy, přes které se pytle s jídlem přehodí do dostatečné výšky, aby na něj žádný dráp medvědí nedosáhl.To jsem ještě netušila, že pak v oblastech se spálenými lesy budu vzpomínat na to, jak snadné tady bylo pytel někam pověsit.

Dnešní den nás provázela výrazná vůně lesa – jedle a smrky tu rostou v hubených kuželech podobně jako na Aljašce. Však se také divoké severní Montaně přezdívá “Malá Aljaška”.

Ideální střídání alpských horských luk s řídkými lesy dávalo cestě jak krásné výhledy, tak i potřebný stín a navíc tu úžasnou vůni.

Jehličnaté stromy s vysokým podílem pryskyřice voní v horkých dnech na metry daleko. Oleje, které se vypařují z jehlic naplňují v současných vedrech celou oblast příjemným aroma.

Zjistily jsme už na nekolika trailech, že vůně je ještě silnější po slabém dešti.

Nebyla by to ale “Malá Aljaška”, kdyby se tu nepotulovali hrbatí medvědi grizzly. A jednoho jsme potkaly i my. Odpolední pauzu po strmém výstupu jsme využily k přípravě oběda a jen tak mezi řečí jsme si vzpomněly, že na Aljašce bychom jedly tak, aby každá hlídala záda té druhé, kdyby se objevil medvěd. Tady se tomu v takovém mírumilovném ráji vůbec nechtělo věřit, a tak jsme se natáhly na dvacet minut na záda a sledovaly mraky plující oblohou. Jen jsme sbalily jidlo zpátky do krosny a vydaly se dál, uviděly jsme asi po třech minutách chůze velký balvan, který se kolíbal směrem k nám. Medvěd grizzly se tu ládoval bobulkami a kořínky sto metrů od nás. Takže asi tolik k tomu aljašskému přirovnání.

Odkaz na reel

Dokonalý den jsme završily odporným zeleným šílenstvím. Ani orel, který pod námi letěl, když jsme se řítily prudkým svahem dolů do údolí nám nestačil vrátit úsměv na rty.

Trail (cesta) tu sice je, ale tak příšerně zarostlá a přerostlá vším možným houštím a rostlinami téměř prehistorického zjevu i velikosti, že jsme si spíš připadaly jako bez cesty.

Prudký terén pod listy nebyl čitelný a absence stromů jen zhoršovala úmorné vlhké vedro. Míle a míle chůze ve “špenátu” nám ještě znepříjemňovali komáři, kteří si na nás pochutnávali dosyta.

Už teď víme, že budeme raději chodit po strmých a skalnatých hřebenech než dole ve špenátu. Uprostřed toho boje o každý krok jsme se konečně napojily na oficiální trasu PNT. Pacifická severozápadní stezka je tak nový počin, že neexistuje jedna trasa, ale je to změť a propojení mnoha možných alternativ tak, aby člověk kontinuálně prošel pěšky ze zdejších vysokých hor až k oceánu. I my tedy skoro typicky začaly cestou alternativní, která nám naznačila jak dobrodružné bude tvoření této dálkové trasy prochozené zatím všeho všudy jen pár stovkami lidí.

Ale dost povídání, rychle do stanu, žerou mě komáři!