Poslední kroky Utahem🦶2032 km

Došla jsem do Capitol Reef 🏜️🫶 a tím pro mě pouštní dobrodružství končí. Dál už tady pěšky nepůjdu. Ani jsem si nevšimla, že jsem těsně překročila i ten kilometrový milník, a tak krásně uzavírám jednu dvojkapitolu mého”Thru”. Ta další se bude psát ještě víc na západ.🗺️🌊⛰️

☀️🏜️ Capitol Reef neskutečně prekvapil. Už dávno jsem ho viděla, když jsem klesala z tisícových”schodů” Escalante dolů do kaňonů. Vypadal jako obří vystouplá vráska na tváři Země. Je tak obří, že jde dokonce vidět z vesmíru. 🌎
Šla jsem tu řekou plnou vodopádů i suchými kaňony a potrhanými skalami, ale nejvíc si budu pamatovat tuhle noc! 🌄 Byl tak velký vítr, že stan nemělo smysl stavět a raději jsem spala pod širákem. V lehkém závětří na dokonalém výhledu jsem dlouho do noci sledovala hvězdy a snažila se pochopit, že se pomalu loučím s pouští.
Ráno jsem lehce po páté hodině otevřela oči s pocitem, že nejsem sama. Takové to, když víte, že vás někdo sleduje – ale není v tom žádný strach. A pak jsem uslyšela kopýtka a bylo jasné, že mi dobré ráno přišel popřát tenhle rohatec 🐐
Byl se mnou na vyhlídce skoro půl hodiny. A pak klidně seskákal tou nejstrmější cestou někam dolů. Krásný rozloučení. Děkuju🫶

Malování v Utahu 🎨🌄

Capitol Reef has new shapes for me to paint! What a fun art time, with the best furry companion 🎨🌄

Malování nových tvarů je vždycky fajn. A zvlášť, když přijde na návštěvu tenhle rohatec 🐐🎨🌄

Měla jsi strach, Májo? 😬

Jasně. Nemyslete si, že se snad nebojím. Bojím. Mám svý strachy.
Mohla bych o tom napsat celý epos, a hned v první kapitole by bylo, že se bojím žížal. 🪱🪱🤦‍♀️(vím, trapný, ale je to tak. Dělalo mi problém i kliknout na tu ikonku😂)

Ale… Přemýšlela jsem nad strachem v kaňonech a došlo mi, že to není strach z výšek, exponovaných přelezů, ani z úzkých prostorů.

😬Měla jsem strach z neznáma.

Z toho, že se v dešti najednou dostanu do slot kaňonu, protože to na mapě nepoznám, z toho, že jsem široko daleko sama a nebudu si umět poradit, z toho, že se (i díky svým schopnostem) dostanu někam, odkud to nepůjde ani tam ani zpátky.
Nebála jsem se toho, co bylo přímo přede mnou (vždycky jsem nakonec našla způsob, jak to přejít či obejít), ale toho, co by mohlo být za tím.🫣
Kdybych si dopředu přesně zjistila cestu třeba v nějakém průvodci, nebo potkala v protisměru člověka, který to právě prošel, strach by byl tatam.

Ale taky by to ztratilo jistý kouzlo objevování. 🤭🤷‍♀️☺️

V národním parku Capitol Reef jsem šla neuvěřitelně krásný kaňon i s vodopády, kde se muselo hodně přemýšlet, kudy to prolézt. Na první pohled nemožné a nebezpečné. I tady jsem byla sama, ale na zemi byly občas vidět stopy a věděla jsem, že to tedy jde a nečeká mě nic nepřekonatelného. A šlo to a strach se nedostavil.
👌Tak třeba to někomu taky pomůže si uvědomit, že ne vždycky je nutný se bát. Protože možná se bojíme nějaké představy, která ani neexistuje.

👻Bubáci by o tom mohli vyprávět.

Čím hlouběji jdeš, tím dýl zůstáváš.

Tím zajímavějšími se věci stávají – někdy fatálně zajímavými. To je divočina.
🫶🏜️
Překlad tomu nikdy nedá dostatečnou sílu a význam. Ale kdo to zažil, vydal se hlouběji a déle, ten pochopí. A pro mě poušť už navždycky zůstane divočinou v pravém slova smyslu, který jsem dřív nedokázala uchopit. Je krajinou drsnou, pustou, mystickou a dechberoucně krásnou☺️

“Wilderness, the deeper you go, the longer you stay, the more interesting things get – sometimes fataly interesting.”
Edward Abbey

Arches NP – Utah
Na tyhle skalní útvary, na ty neuvěřitelný barvy při západu slunce, na nekonečnou poušť… asi nikdy nezapomenu.🙏🏜️

A konečně tady máte mapku 🗺️ teď zdravimz Oregonu a jen co domaluju mural a uzdravím trochu páteř, balím krosnu a udělám Ještě Jeden Další Krok🦶