logo alča a mája aawesome.cz

Cesta kolem světa

Cesta kolem světa

Cesta kolem světa vedla od mrznoucí Čínské zdi a slavení čínského nového roku v Hongkongu přes téměř opuštěný ostrov na Filipínách, přátelský Vietnam, kulinářské Thajsko, historií prodchnutou Kambodžu, moderní Singapore, přes kávové Bali, světadíl protinožců, pohádkový Nový Zéland až k hranici Mexika, odkud jsme šly pěšky do Kanady, proletěly se na divokou Aljašku a zakončily cestu zasněženou Kanadou. Cestovaly jsme jak to šlo, stopem, pěšky, skútrem a naše destinace vybíraly nabízené lowcost lety. Bydlely jsme ve stanu, autě, pod hvězdami, v hamace, u lidí i v hostelech. Ukulele je naším nejlepším parťákem a otevřelo nám i zavřené dveře.

Střípky z vybraných zemí… 

i

Kniha Cesta kolem světa je už bohužel vyprodaná, ale již brzy se můžete těšit na E-knihu, na které právě pracujeme.

ČÍNA

Pekingu a celé Číně teď vládne příprava na nový čínský rok psa. Odráží se to nejen na výzdobě a nákupní horečce Číňanů, ale také na obrovské vlně přesunů za rodinami. Sehnat lístky na noční vlak přes širou dáli velké Číny je v těchto dnech téměř nemožné. na to jsme nemyslely, když jsme si před měsícem či dvěma kontrolovaly itinerář po Číně a všechny lístky byly naprosto dostupné. nakonec se nám horko těžko podařilo sehnat dva poslední lístky na noční vlak z Pekingu do Xi’anu – nutno do- dat, že to byly lístky bez místenky či nároku na sedadlo. Tudíž na stání. 

na nádraží jsme se dostavily s patřičným předstihem. Stále ještě optimistické, koupily jsme si na cestu pivko a čínské chilli křupání, aby nám cesta lépe utíkala. Když jsme se dostaly k dlouhému vlaku, uviděly jsme v lehátkové části jedny z prvních nečíňanů tady (zdá se, že po Číně v těchto dnech cestují jen místní a narazit na turistu je téměř zázrak). na zemi na chodbičce měli koberec, celkově to vypadalo velmi pří- jemně a čistě. My šly ale dál až k poslednímu vagónu, odkud zaznívalo podivné pokřikování a hašteření. Před vchodem do vagónu byla fronta lidí, a když jsme přišly blíže, došlo nám, proč ještě nenastoupili. Ten vlak byl už totiž plný k prasknutí! 

Ale co je plné, může být ještě plnější. Pan vlakvedoucí totiž velmi ráz- ně na Číňany řval: xxxxxx! xxxxx!, což nejprve vůbec nepomáhalo, ale pak se mezi lidi vrhnul po hlavě a místo nějakým způsobem zjednal. S jemností se otočil na nás a pokynul nám dále. I tak se ale nedalo pořádně do vlaku dostat, až to vlakvedoucí pojal jinak, prostě za námi nacpal ještě dva místňáky a všichni nás začali tlačit do vlaku jako do jitrnice. Cítily jsme, jak se nám nohy odlepily od země a levitovaly jsme dále do vozu. A tak jsme se nakonec se smíchem nacpaly do vlaku. 

FILIPÍNY

Nikde nikdo, ostrov vypadá opravdu skoro opuštěný… Zavěsily jsme si tedy hamaky s výhledem na nekonečný oceán. Celé odpoledne jsme si vychutnávaly tu svobodu na ostrově. Našly jsme dokonce i zdroj sladké vody, ve které jsme se opláchly po osvěžující koupeli v nádherně čistém oceánu. Když se začalo stmívat, vylezl srpeček měsíce, který byl naležato, takže jsme nepoznaly, zda couvá či dorůstá. Po chvíli pozorování hvězdného nebe nad hlavami jsme však zjistily, že někdo jiný pozoruje nás. Tři muži stojící mezi palmami se očividně nemohli odhodlat k nám přijít. nakonec se ukázalo, že jsou to místní Jomaličané a chtějí nás pozvat k nim na zahradu. Přenesly jsme tedy hamaky i věci a za neustálého pozorování celé rodiny jsme je věšely na nové místo. Vytáhly jsme tedy ukulele a všichni si sesedli kolem nás na proutěné hamaky a se zaujetím v tichu noci poslouchali. Hlavně babička byla nadšena a tleskala po každé písni – nejspíše v tento moment jsme si získaly její srdce a od té doby se o nás všichni starali jako o vlastní. 

S úsměvem na tváři jsme usínaly pod hvězdnou oblohou a do snů nám šumělo neklidné moře. 

VIETNAM

Po krátkém dešti opět vyrazily na kola, tentokrát o něco výše, do vesničky Sampa. Cestou jsme míjely vodní buvoly i vesnické školy, odkud se ozýval dětský křik. Před odbočkou na strmou kamenitou cestu vedoucí k dalším rýžovým polím, jsme zaparkovaly kola u jednoho domku. V tu chvíli nás pozval dovnitř pan domácí s úsměvem od ucha k uchu. nejprve tradiční pohoštění čajem a dlouhé povídání každý svou mateřštinou. My mluvily česky, on a jeho žena vietnamsky – báječně jsme si rozuměli! nezůstalo pak jen u čaje, rozesmátý otec rodiny se na chvíli vytratil a vrátil se s hrdým výrazem a rýžovou pálenkou v ruce. „Mot hái bá jo! Hái báj uo!“ „na zdraví!“ Legrace tedy byla pořádná, pan domácí měl každou chvíli nakažlivý záchvat smíchu. bylo nakonec docela těžké se zvednout a vydat se k výhledu vysoko nad Sampu. Když ale oba milí Vietnamci viděli, že se stejně musíme vrátit pro svá kola, nechali nás jít a z jejich výrazu bylo naprosto zřejmé, že s námi pak hodlají pokračovat v „debatě“ o všem možném. 

Stoupaly jsme mezi palmami, ve kterých již žlutě prosvítaly banány. nádherné výhledy na zavlažovaná políčka i okolní hory obklopující celou oblast Mai Chiau si budeme dlouho pamatovat. Při cestě dolů nás zastavil další z místních a dal si s námi banán přímo ze stromu. byl mnohem menší než Chiquita z obchodu, mnohem sladší a chuťově výraznější a uvnitř až téměř do oranžova. Když jsme si (opět téměř beze slov) popovídali, vložil nám každé do náruče trs osmi banánků a díval se za námi, dokud mu nezmizíme za obzorem. 

THAJSKO

Cikády nás vzbudily v pět ráno i přes špunty v uších. Bylo ale na co se těšit, čekal nás den, kdy jsme se vydaly 12 metrů pod hladinu a hodinu dýchaly pod vodou. Ten pocit se těžko popisuje nám suchozemcům, ale je to něco jako létání. To, co se člověku většinou zdá jen ve snu, protože v realitě to nejde, to se stává skutečností. Člověk létá a dýchá pod vodou… a konečně může nahlížet do nového světa, který je stejně barevný a živý a pestrý jako ten nad vodou. 

KAMBODŽA

Červený prach cest, který nám zbarvoval oblečení, vkrádal se do vlasů a vysušoval hrdlo, jsme pak s úlevou zapily studeným čajem, který nám místní nabídli k jarním závitkům. Přestože jsme neměli společný jazyk, i tady jsme si s lidmi dobře rozuměli. 

Těch několik dní, co jsme strávily mezi obyčejnými a běžnými vesničany, kam nejezdí turisté a místo v restauraci se jídlo vychutnává u stolku s místními, to byla Kambodža, kterou si zapamatujeme. úsměvy ne pro peníze, děti vděčné za to, že mohou chodit do školy, staří lidé se srdcem na dlani… život je tu prostý, bez zbytečných důležitostí městského života. A přesto se nedá mluvit o zaostalosti či ubohosti – v mnohých obydlích to čistotou doslova vonělo a mnohé tváře prozrazovaly život- ní moudrost, která se z televize nevykouká. I tato řeka má však druhý břeh, břeh, po kterém běhají špinavé děti bez domova či budoucnosti. Místo, kde v řece plavou ne ryby ale odpadky. Kde se nechodí do školy a nejsnazším výdělkem je žebrání. 

Kam Vás autobus nezaveze, tam jsme vjely na kole a došly pěšky. na- koukly jsme do školy plné nadšených a úžasně slušně vychovaných dětí. do učebny, kde právě probíhala hodina matematiky stejně tak, jak se o tisíce kilometrů dále učí i naše děti. Z vedlejší třídy se z lavic ozývalo společné čtení a o patro výše zazněla píseň. Okna tu skla nemají a otevřené dveře přímo zvou k návštěvě usměvavých dětí v modrobílém stejnokroji. 

byl ale čas na cestu zpět, protože na zdejších vyprahlých a hrbolatých cestách se rychle jezdit nedá a slunce vládne silnou rukou. najít stín mezi rýžovými políčky bylo téměř nemožné. I vodní buvoli leželi v bahně jako bez života a rybář, který v mělké říčce chytal ryby se chránil hlubokým kloboukem. Mladí mniši v oranžových šatech, kteří vyšli s hrncem pro denní almužnu, se kryli před sluncem velkými deštníky. 

SINGAPUR

Již v letadle jsme si četly spoustu různých upozornění: žvýkání v tomto precizně uklizeném městě již zakázáno není, ale za vyplivnutí žvýkačky na chodník je trestem výprask rákoskou; pokud nespláchnete na veřejných záchodcích, hrozí tučná pokuta, a dokonce i krmení ptáků je trestáno. na všech veřejných místech je snadné nalézt desítky napomenutí, upozornění a rad – „Po použití WC si umyj ruce a usuš je!“ „nestoupat na záchodovou mísu!“ „nechodit po eskalátorech!“ „nekouřit!“ „neplivat!“ …město zákazů a příkazů. 

nicméně, když si člověk uvědomí, že tu žijí Asiati i Evropané, muslimové, křesťané, hinduisti i budhisté, každý má úplně odlišnou kulturu a zvyklosti. Až moc dobře jsme si pamatovaly některé nechutné zvyky Číňanů či záchody pouze v turecké verzi. Chce-li tedy stát prosperovat za vzájemné tolerance, musí si své obyvatele vychovávat a za vyspělost a rychlý rozvoj zaplatit určitou dávkou svobody. 

Město budoucnosti má mrakodrapy a moderní infrastrukturu, nejdražší hotely a tisíce atrakcí. Pořád je ale městem zasazeným doprostřed živé a nezkrotné džungle. A tak je všem jasné, že i do moderního bytu v klimatizovaném domě jednoho dne přijde cockroach neboli šváb! 

BALI

O noci bych napsala jen jednu věc – opět štěnice. A nemusím ani do- dávat, že rande si daly zase jen se mnou. ráno jsme vyrazily rovnou na sever do vnitrozemí ostrova. Jen jsme opustily rušné město, užívaly jsme si krásných silnic linoucích se rýžovými políčky, palmovými háji, kolem nádherných balijských chrámů i nenápadných vesniček. Slunce rozsvěcovalo všechnu tu zářivou zelenou barvu okolí, do které byly zasazené šedivé kamenné chrámy ověšené slavnostní žlutou látkou. nic nás ne- honilo, nikam jsme nespěchaly… pomalu jsme si vychutnávaly jízdu a vše kolem. dorazily jsme až do městečka Ubud, které je plné nejen turistů, ale i nádherných chrámů a starých stromů. Stačilo ještě pár minut na sever a v úplné oáze klidu jsme se ubytovaly v levném a čistém hostelu. Výhled do rýžových polí, která tu na rozdíl od Vietnamu už naplno bujela svěží zelenou, byl nejkrásnějším místem pro vlahý západ slunce. A navíc nás čeká ochutnávka cibetkové kávy.

AUSTRÁLIE

Čekaly nás dva týdny na farmě uprostřed ničeho, obklopeni buší a tím, co v ní žije. Energický farmář Paul nám ukázal naše bydlení a nám se blahem rozšířily oči – každá z nás měla postel na dva týdny, která bude patřit jenom nám! Konec asijskému hostelování a přesunům z místa na místo. Ještě ten den večer jsme se šly projít k cestě kousek za farmou a přes silnici na nás koukalo asi čtyřicet klokanů. Vzpomínala jsem na Alči varování, že klokani jsou výbornými boxery a nehodí se k nim příliš přibližovat. Popravdě již jejich velikost vybízela k ostražitosti. Mezi námi a nimi byl ale plot, a tak jsem se bez obav rozhodla přiblížit ke klokanímu stádu pro lepší fotografii. Vylekaně jsem se zastavila, když jsem zjistila, že ne všichni klokani jsou na druhé straně plotu. Ti na dosah ruky však odhopsali dál a my tak alespoň viděly dva kousky pěkně zblízka. 

Hned další den jsme měli všichni exkurzi australskou jedovatou faunou – při uklízení a přesouvání nahromaděného harampádí se pod kusy železa a dřeva schovávalo všelicos. Od milých ještěrek, přes ještěrky velikosti čivavy, až po jedovaté pavouky. Alča překonávala celý den větší a větší výzvy, co se pavouků týče, a nakonec jí ty nejedovaté kousky přišly docela roztomilé. Tedy pokud vezmeme v úvahu, že se na ně koukala z bezpečné vzdálenosti, což se tady spíše nedělo. Mája, která má pavouky ráda, se musela naučit, že zdejší red back není pavouk na mazlení, ale silně jedovatá potvůrka. Tento nádherný pavouk s červenou skvrnou různých tvarů na zádech je jistou jízdenkou do nemocnice. A přestože jsme jich ten den napočítali asi sedm, nebyl to zdaleka ten nejkurióznější kousek. Když jsme konečně všichni uklidili obrovskou hromadu starých dřevěných desek, zvedly jsme s Alčou tu poslední, která ležela přímo na zemi. Takového pavouka jsme ještě neviděly – v suché hlíně se v pavučinových tunelech podrážděně pohyboval černý pavouk velikosti dlaně. už na dálku bylo vidět, že to není obyčejný pavouk. Alča udělala skok pryč, já krok blíž k němu a obdivovala jeho bojovný tanec téměř vztyčeného těla. dobře viditelná kusadla tohoto pavouka dokáží propíchnout i koženou botu, jak jsme se později dověděly. Seznamte se: nejjedovatější pavouk na světě – funnel-web spider. 

NOVÝ ZÉLAND

Vydaly jsme se do místa s tak čistou hvězdnou oblohou, že se jako jediná na světě stala součástí světového dědictví Unesco. Tekapo zasazené mezi horské štíty s rozlehlým jezerem průzračné vody nás i ve studeném větru zahřálo na srdci. A protože milujeme pohled na jižní kříž na okraji Mléčné dráhy, těšily jsme se na setmění, že si vychutnáme tu nejjasnější noční oblohu na světě právě na břehu jezera. už odpoledne jsme si všimly, že nevidíme skrze mraky dokonce ani slunce a navečer začalo dokonce trochu poprchávat. Takže bych asi měla napsat, že jsme tu oblohu vlastně vůbec neviděly, a i ve světly ozářeném městě se dá pozorovat více hvězd než tady… 

Ale když jsme dojely na místo spaní a postavily stan, oblačnost se trošku protrhala, a i přes tenký závoj mraků jsme spatřily nádheru tisíce hvězd Mléčné dráhy. 

USA – PCT

Jeden z nejznámějších dálkových trailů světa. Cesta dlouhá více než 4200 kilometrů vede skrz poušť, hory i hluboké lesy západního pobřeží USA od mexických hranic až do Kanady.

Jaké to je jít pět měsíců pěšky, jak jsme hledaly vodu na poušti, (ne)bály se mezi jedovatou havětí, jak jsme se snažily překonat hlad, vylezly na nejvyšší horu kontinentálních USA, utíkaly požárům, týden v kuse šly deštěm a ještě na závěr prošly na zasněženou Aljašku? 

Je to život měnící zkušenost, která nakonec určila směr našeho dalšího směřování – hlouběji a dál do divočiny.

PCT – Pacific Crest Trail – Pacifická hřebenovka 

Cesta napříč USA – přes Kalifornii, Oregon a Washington. Takže pro ty, co se do atlasu dívají jen zřídka – cesta z mexických hranic až do Kanady. Pěšky. 

i

Více o PCT si můžete přečíst v cestě o PCT zde. Nebo si rovnou objednejte naší přednášku o PCT – Půl roku divočinou.

V posledních letech se na PCT vydává mnoho lidí. Většina se připravuje zhruba rok, než vyjde na tu čtyři a půl tisíce kilometrů dlouhou cestu. Zajistit permit, získat víza, koupit letenku, pořídit vybavení i jídlo, promyslet itinerář, rozeslat balíky se zásobami… to vše je náročné na přípravu a pro hikery z jiných koutů světa obzvláště. My si tedy doma před odletem na naši roční cestu kolem světa (jejíž součástí je přechod PCT) zajistily hlavně víza a permit a doufaly, že zbytek se dozvíme časem. 

ALJAŠKA

Slunce se ráno vykkubalo nad obzor až v devět hodin. Jsme blízko polárnímu kruhu a začínají tu dlouhé noci, takže se slunce nad obzorem moc nezdržuje. 

Daly jsme si snídani ještě za tmy, sbalily si krosny a vyrazily právě ve chvíli, kdy obloha zrůžověla. V krosnách jsme tentokrát neměly stan, protože jsme doufaly v přístřešek, který byl zaznačen v mapě. Zato jsme s sebou táhly pytel březové kůry, protože jsme  počítaly s tím, že si budeme muset venku pro zahřátí udělat oheň. A protože je sníh a my vůbec netušily, jestli bude kolem přístřešku nějaké suché dřevo, ještě jsme si den předem naloupaly březovou kůru na zátop a kdyby bylo nejhůř, spálíme i naše trekové hole (taky bříza). 

Většina cesty vedla po hřebeni, nad hranicí lesa, a tak jsme se mohly kochat dalekým výhledem na aljašskou divočinu kam jen oko dohlédlo. žádní lidé, všude ticho, ve sněhu před námi byly jen stopy lišky a občas cestu křižovaly stopy losa. V dálce se bělaly vršky White Mountains, kam žádná silnice nevede. Vlastně jediná silnice, po které jsme přijely i my, je cesta vedoucí na úplný sever Aljašky. Tam, kde lední medvědi dávají dobrou noc, žádné auto z půjčovny nemá dovolen vjezd (protože nezpevněnou cestu mají problém zvládnout i místňáci v terénních au- tech), kde na míle daleko není žádná civilizace a poslední městečko se jmenuje Dead horse – Mrtvý kůň. Tak jsme si s Alčou řekly, že tak daleko opravdu nepojedeme a raději půjdeme pěšky kousek k bílým horám. Kdykoli jsme došly na vrcholové planiny, zalilo nás naplno slunce, které má stále ještě sílu, ale už ani přes poledne nedosáhne na studené severní strany hor. Tam se držel sníh a chlad, jako při vstupu do ledničky. Cestu jsme spíš tušily, než viděly, často se šlo přes mokřady, které jsou už naštěstí zamrzlé a hledě podle stop to tu klouzalo i liškám.

KANADA

Kanada je další destinací figurující na žebříčku nejdražších zemí světa. Levné cestování na severu v zimě je poněkud náročnější než třeba ve slunné Kalifornii, kde člověk může spát venku ve stanu. První mrazivou noc jsme tedy strávily u Charly, která se po dlouhé cestě Evropou vrátila do Calgary a pronajala si byt rovnou se dvěma ložnicemi, aby mohla ubytovat couchsurfery. Často nás při naší cestě povzbuzuje, jak dokážou být lidé otevření a přátelští. Možná bychom v Čechách měli víc číst Tolkienova Hobita a jeho pohostinnou náturu, nebo více cestovat, nebo se prostě přestat koukat na svět jako na místo, kde se jenom krade. Zamknout kolo u stojanu je totiž docela jiná věc, než zamknout svoje srdce, a to je nám teď velkou výzvou pro návrat do Čech. 

Po stopování a toulání se zimním Banffem bylo na čase navštívit našeho nového kamaráda v Torontu. Ten byl zrovna na dva dny pryč a tak nám prý zajistil nějaké ubytování. Když nám pak poslal adresu a my s červenýma očima, ve špinavých bundách a s krosnami na zádech došly do hotelu Hilton, připadaly jsme si jako Alenky v říši divů. I tak si tu žijeme – jednou pod mostem, jednou v hotelu Hilton přímo v centru Toronta. Ten pán, co nám otevřel úslužně dveře, se na nás zadíval možná až příliš pečlivě, ale my se nedaly a došly až k recepci. Chvilka napětí a už jsme se vezly zrcadlovým výtahem do našeho pokoje. Jenom doufám, že tam všude neměli kamery, protože polštářová bitva stála za to! 

odběr novinek