PCT – PACIFICKÁ HŘEBENOVKA
Jeden z nejznámějších dálkových trailů světa PCT. Cesta dlouhá více než 4200 kilometrů vede skrz poušť, hory i hluboké lesy západního pobřeží USA od mexických hranic až do Kanady.
Jaké to je jít pět měsíců pěšky, jak jsme hledaly vodu na poušti, (ne)bály se mezi jedovatou havětí, jak jsme se snažily překonat hlad, vylezly na nejvyšší horu kontinentálních USA, utíkaly požárům a k tomu ještě na závěr prošly na zasněženou Aljašku?
Je to život měnící zkušenost, která nakonec určila směr našeho dalšího směřování – hlouběji a dál do divočiny.
PCT – Pacific Crest Trail – Pacifická hřebenovka
Cesta napříč USA – přes Kalifornii, Oregon a Washington.
Takže pro ty, co se do atlasu dívají jen zřídka – cesta z mexických hranic až do Kanady. Pěšky.
Plánování PCT
V posledních letech se na PCT vydává mnoho lidí. Většina se připravuje zhruba rok, než vyjde na tu čtyři a půl tisíce kilometrů dlouhou cestu. Zajistit permit, získat víza, koupit letenku, pořídit vybavení i jídlo, promyslet itinerář, rozeslat balíky se zásobami… to vše je náročné na přípravu a pro hikery z jiných koutů světa obzvláště. My si tedy doma před odletem na naši roční cestu kolem světa (jejíž součástí je přechod PCT) zajistily hlavně víza a permit a doufaly, že zbytek se dozvíme časem.
PCT – Kalifornie – poušť
Kolik váží naše krosny jsme netušily, ale podle bolavých zad to nebylo málo. (Teď již víme, že naše plně naložené krosny váží kolem dvaceti kilogramů.) Zbavily jsme se počítače i šnorchlů z potápění na Bali, které na poušti moc užitečné nebudou, ale za to přibylo jídlo na celý týden a voda, kterou musíme táhnout ve velkém množství, protože někdy je voda dostupná až po více než třiceti kilometrech. Hard sun.
„V nohách máme už 100 mil“
…stopy písek, vítr smyl. A můj kůň i já jsme cestou znaveni.”
Přestože bylo PCT původně stezkou zamýšlenou pro koně, my jdeme bez koní, a tak se nám ta písnička úplně stoprocentně nehodí. A navíc těch tisíc mil, to už budeme přece v půlce cesty s pouští za zády…
Teď jsme ale na začátku a je to zvláštní pocit. Dotkly jsme se obří rezavé zdi oddělující USA a Mexiko, hranici tolik podobné železné oponě. Začínáme v Campo, kam nás dovezl náš trail angel. První míle a už nás bolely záda i nohy. Míle desátá a my už se nemáme, jak schovat před žhnoucím sluncem. Míle patnáctá a dochází nám voda, které jsme táhly každá tři litry (na poušti je potřeba sledovat informace o vodě). A přestože večer stavíme stan v dávno vyschlém korytě řeky úplně vyčerpané a žíznivé, na mapě jsme se neposunuly ani o půl centimetru.
Poušť není místem bez života – potkaly jsme hady, kteří předstírali, že jsou větev pohozená na cestě, viděly jsme orly i nádherné kolibříky, v noci jsme slyšely kojoty, kolem nás kvetly kaktusy a světe div se, ráno nám zpívali ptáci.
Jsou tu extrémní rozdíly teplot. ráno bych bez péřovky ani nesbalila stan, odpoledne vyhlížíme každý stín.
To děsivě silné slunce nám však každý večer připravuje nádhernou podívanou! Končí se den, skály se zbarvují do temně oranžové, a na druhé straně ocelové oblohy vysvítá první hvězda. Ta námaha dne, žízeň i vedro, vše se stává nedůležitým, protože stejně jako Exuperyho Malý Princ bychom se mohly dívat na západ slunce třeba i třiačtyřicetkrát.
Krátké video z roku 2018 – Poušť
Kalifornie – Sierra
Probudily jsme se do stříbřitého rána, to jak jinovatka pokryla trávu i náš stan. Loukou v údolí řeky pomalu prošel mladý jelen a pak ladnými skoky zmizel v lese. Syslové líně vykoukli ze svých nor a my potichu vy- razily do nejvyššího sedla PCT – Forester Pass.
Jak jsme stoupaly nahoru, ukazovala se nám celá hora Mt. Whitney i ostatní vrcholky. Výhledy do všech stran nás vždy nechaly vydýchat, když jsme se kochaly. Po celou dobu nás provázely čisté potoky, ze kterých jsme mohly rovnou pít a nemusely tak tahat žádnou vodu na zádech. Jen jsme vylezly na náhorní plošinu a vstoupily do sekvojového lesa, které jsou tu i ve vysokých nadmořských výškách, ocitly jsme se ve světě ticha. Ani vítr nezašustil ve stromech, veverka neproběhla kolem cesty, ptáci nezpívali, ani voda v potoce nezazněla… jakmile jsme se zastavily i my, slyšely jsme úplné, ničím nerušené ticho. V dnešní době nedostatkové zboží, na které si naše uši téměř odvykly. Pak jsme ale z toho až tíživého ticha došly na rozkvetlou louku s jezerem a výhledem na nejvyšší skalnaté části Sierry. nespěchaly jsme, lehly jsme si do trávy a vychutnávaly si krásu okamžiku.
Oběd byl strohý, zbyla nám jen bramborová kaše na studeno, a my i přes vědomí toho, že nás čekají dlouhé, náročné a hladové míle, naplno vnímaly nádheru kolem.
Krása se vystupňovala, když jsme došly do oblasti ledovcových jezer kaskádovitě propojených potůčky. Jezera všech velikostí i barev, podle toho, jaký podíl ledovcové vody v nich byl – tyrkysová, bledě modrá, temně modročerná, zelenkavá… všechna však průzračně čistá.
V dálce hučel vodopád, který padal z vysoké stěny čtyř tisícové hory a my jsme znavené náročným výstupem usedly na trávu, sundaly boty a sledovaly západ slunce odrážející se na hladině klidného jezera, které toho večera patřilo jen nám a srnkám.
Dokonalý den se končil – v tichu a vnitřním pokoji.
Kalifornie – Yosemity a sever Kalifornie
Požáry, kouř, krajina velkých šišek
Oregon – SOPEČNÁ KRAJINA
Velká část Oregonu byla ve znamení lesů a pak především sopek. Ne však takového toho našeho Českého středohoří, ale sopek téměř čtyřtisícových, s bílými sněhovými poli na vršku a konečně i ledovci prokousávajícími si cestu tělem hory. Poslední erupce tu byla před dvěma tisíci lety, ale lávová pole vypadají jako teprve čerstvě zatvrdlá, rozprostírají se po všech svazích sopek a na jejich koncích bývá často ohořelý les. To mají na svědomí všudypřítomné požáry, ne sopka. Kdybychom měly spočítat, kolik dohromady dní jsme strávily v ohořelých oblastech, nestačily by nám prsty na jedné ruce.
Planina, ze které k nebi jako zápalné sirky trčí torza napůl shořelých stromů, místo půdy popel. někde krajina mrtvá, stále ještě černá a opuštěná, jinde již růžové květy fireweed (ohňový plevel) mezi vybělenými holými kmeny naznačují, že tu začíná nový život… a pak zas láva, láva, láva. Kameny jsou ostré a hýbou se, o pařícím slunci ani nemluvě. Ale ty výhledy za námahu stály – zpoza pole černých kamenů se tyčily sopky v deštěm pročištěném vzduchu bez kouře.
Washington – HORY, DÉŠŤ A LESY
Stoupání ve Washingtonu znamená strávit mnoho času v lesích, které místy působí až jako prales. Žádné výhledy, zima i při slunečném dni, proplétání se křovím a mokrým porostem. Obě jsme se děsily chvíle, kdy se déšť opět vrátí, že zase neuvidíme ty krásné hory kolem, zase budeme mrznout a chodit z mokra do mokra… Pak jsme ale konečně vyšly nad hranici lesa, spatřily jsme tu dálavu hor, která nás čeká, a uvědomily si, že nemá smysl se trápit zítřkem, když dnes máme slunce!
Před námi se rozprostřely horizonty a horizonty ostrých hor, z nichž vystupoval ledový vrchol Glacier Peak. Kolem nás nebyl temný les, ale barevné borůvčí, ke kterému jsme hned usedly, byla to nádhera. S fialovými úsměvy jsme pokračovaly až k jezeru (opět jsme byly bez vody), kde jsme si již za tmy postavily stan a uvařily večeři i horkou čokoládu pro zahřátí. Následující den byl prostě skvělý. Brzy ráno jsme vyšly, abychom předběhly ranní mraky, co se válely v údolích pod námi. Byl to dechberoucí pohled – kolem nás barvy podzimu a pak moře mraků pod námi, načechraná bílá peřina, šlehačka, ze které se vynořovaly ty nejvyšší hory. Ledovcové vršky jako by plavaly po mracích. Bylo teplo a všude to vonělo, ptáci zpívali, jinak nikde nikdo.
Cesta vedla dolů, a tak jsme se i my zanořily do vlhkých mraků, než se rozplynuly v ostrém slunci. Míjely jsme jezera, užívaly si slunce, jedly jsme borůvky. Náš optimismus přímo zářil, zvlášť, když jsme potkaly hikery, kteří měli na chvíli signál a zkontrolovali počasí: “do soboty slunce!”. Vystoupaly jsme až na hřeben, kde jsem doslova málem šlápla na sysla. Nejsou tu stejní jako v Sierra, ale mají část hustého kožichu skoro do bíla. Taky před zimou značně povyrostli. Celá rodina tu sbírala čerstvou trávu a běhala po vyšlapaných cestičkách z nory do nory. Začalo nám být už taky chladno, a tak jsme postavily stan přímo na hřebeni. Západ slunce byl nádherný, východ jsme neviděly. Buď přišla sobota o tři dny dříve, nebo si déšť předpovědi počasí nehledí. Pokračovaly jsme jsme mlhou a větrem, deštěm a sněhem…
Krátké video – PCT hory
Poslední míle PCT
“Je to to nejkrásnější místo na světě!”, zavolala jsem na Alču z vyvýšeného místa kus od cesty. Šly jsme celý hřeben s pořádnou náloží vody, abychom mohly zakempit na kterémkoliv místě, kde se nám bude líbit a mohly si v klidu uvařit teplou večeři i čaj a ranní kávu. Chtěly jsme sice ujít ještě tak pět mil, ale tomu místu jsme nemohly odolat. Výhled na celý horský hřeben, rozeklané špičky osvícené zapadajícím sluncem, růžové (opravdu sytě růžové) mraky, hluboké údolí, vítr a my. nikde nikdo, kdo by taky stanoval na vršku hřebene bez vody?
Měly jsme čas, daly jsme si tedy dvě večeře a při horkém čaji jsme sledovaly, jak se pomalu zhasínají i ty nejvyšší špičky hor. Vyšly hvězdy a nám bylo už i v péřovkách zima. Závěr PCT v horách u kanadských hranic už v na konci září vyprávěl o přicházející zimě. Čekala nás poslední noc, poslední kroky, poslední výhledy, první velký sníh a první stýskání po cestě, kterou je srdci za těžko opustit…
Písně z trailu:
Ze Sierry The Middle – Leftiwich
Open Mic v Bishopu
