Pacifická severozápadní stezka – Pacific Northwest Trail – PNT je jeden z amerických dálkových trailů. V posledních letech stále více lidí poznává nádheru toho, že mohou jít několik měsíců pěšky k dalekému cíli a vydávají se na cestu, která jim často mění život. V době, kdy se nejznámější dálkové trasy plní lidmi, je PNT skrytým a téměř neobjeveným klenotem.

Už druhý den jsme šly po skalnatém hřebeni s nádherným jménem “Lví hlava” a testovaly své limity. Každou chvíli jsme kontrolovaly mapu. Byla velmi přesná – ukazovala těsně na sebe nalepené vrstevnice a postrádala jakoukoli známku stezky, stejně jako realita. 

Pacifická severozápadní stezka

Na tomto 2000 kilometrů dlouhém trailu se počítá s tím, že cestu si musí každý najít sám. PNT prochází natolik překrásnou krajinou, že je zapsán mezi scénické národní traily, přestože víc než opravdovou cestou je spíš ideou či nasměrováním.

 

Ta idea je dost poetická. Stát se pomyslnou dešťovou kapkou, která z kontinent rozdělujícího horského hřebene teče daleko na západ do Pacifického oceánu. Teče od ledovců v Montaně přes opuštěné oblasti Idaho a vysoké štíty Kaskádového pohoří ve Washingtonu až na západní poloostrov Olympic, kde na uchozeného hikera (člověka, který jde pěšky trail) čeká nové dobrodružství ve formě divokých přílivů na pobřeží oceánu.

Když jsme se doma rozhodovaly, kam vyrazíme po návratu z Aljašky, věděly jsme, že tentokrát chceme něco méně drsného, kde nebudou medvědi na každém druhém kroku a zároveň ne tak dobře prochozeného jako PCT (Pacifická hřebenovka), kterou jsme prošly před pěti lety.

Oči nám tedy utkvěly na ne příliš známém trailu PNT. Od jeho vzniku v roce 1977 ho prošlo jen kolem 300 lidí, což naznačovalo, že splní naši potřebu svobody i jisté náročnosti. 

Najít jakékoli informace o Pacifické severozápadní stezce dopředu, byl celkem oříšek. Zaměřily jsme se tedy hlavně na to, abychom měly několik druhů dobrých map a abychom věděly alespoň zhruba, kde se dá dokoupit jídlo. S medvědy, požáry i přežitím v přírodě zkušenosti máme, tak jsme se s odhodláním vydaly na cestu, která ale přinesla víc překvapení, než jakýkoli jiný trail.

Zažily jsme tu opravdovou samotu i o to vzácnější milá setkání. Procházely jsme divočinou, ale i mnoha městečky, které by žádného turistu ani nenapadlo navštívit, přestože jsou plná té pravé „small town“ Ameriky. Pohostinnost místních nás nepřestala udivovat a přitom si člověk dával pozor, aby nepřekročil hranici soukromého pozemku, kde se podle vyvěšené cedule nevolá policie, ale řeší si své záležitosti sami s puškou v ruce.

Vyzbrojené trekovými holemi a medvědím sprejem jsme však narazily na čtyřnohé obyvatele divokého západu – medvědy, losa a dokonce i pěkně zblízka na pumu. Ve východním Washingtonu jsme při západu slunce slyšely výt vlky a na Olympijském poloostrově jsme se s mývaly popraly o naše jídlo.

Byly to dva měsíce naplněné až po okraj – tím náročným i tím překrásným. Často jsme trail doslova nesnášely, ale přitom nám natolik přirostl k srdci, že se stal jedním z těch nejlepších, co jsme zatím prošly. Nakonec nebylo nejtěžší hledání cesty, ani drsný terén či hlad a požáry, nejtěžší bylo si u oceánu uvědomit, že už není kam dál jít, že trail končí a my se musíme vrátit zpátky.