3. den Glacier NP

Kootenai lakes – Brown pass

20km stoupaní 683 m klesání 130m

Bzučí budík – ne, to jsou komáři. Celý stan byl jimi obsypaný a ranní idylka se tedy nekonala. Spaní v údolí má vždy nevýhodu studeného rána – to jak slunce zahřívá okolní vršky hor a studený vzduch se hromadí ve stínu dole, dokáže se teplota snížit i o několik stupňů.

Zahřály jsme se ale celkem rychle, jak jsme zkoušely doslova proběhnout zelenou přerostlou džunglí, protože to přece musí už brzy skončit! Ukázalo se, že nemusí, že to tu tak bujně roste i ve dvou tisících metrech nad mořem.Do krve odřené holeně si budou Glacier pamatovat ještě několik dní, stejně jako unavené smysly přesycené tím všudypřítomným zeleným špenátem.

Zdálo by se, že kromě nejvyšších poloh, kde už nerostlo nic než střídmé vysokohorské krásně rozkvetlé louky, nebyl snad Glacier NP zrovna nejhezčím úsekem. Ale to bychom zapomínaly na ty překrásné vysoké a strmé hory, průzračná ledovcová jezera, lesklé ledovce na vršcích a divokost, kterou národní park uchovává.

Lake Frances s dokonalým vodopádem bylo ke koupání jako stvořené. A protože jsme na dnešní den nezískaly permit ke vzdálenějšímu kempu, ukončujeme krátký den celkem brzy. Však on se nám ten odpočinek ještě hodit bude.

4. den Glacier NP

37,5km stoupání 137m klesání 892m

Brown pass – Polebridge

No, jak to bylo s tím odpočinkem? Hodil se, protože dneska byl dlouhý den – bez mála čtyřicet kiláků. To abychom se dostaly z národního parku do volné přírody bez omezení kempování.

Sestup z Brown pass byl lemovaný ostrými horami, které vytvaroval dávný ledovec, po kterém tu zbylo již jen jezero. Přes deset kilometrů dlouhé a úchvatně modré jezero Bowman lake jsme využily ke koupání dokonce dvakrát. Jen totiž slunce prohřálo vzduch a my klesly o několik set výškových metrů níž, začaly jsme se potit jako vrata od chlíva.

Ještě že jsem přesvědčila Alču k delší pauze kvůli malování. A protože jídla bylo dost, daly jsme se do vaření a udržování tukových zásob. To jsme ještě netušily, jaké překvapení nás ještě ten den čeká ve městě, kam jsme si posílaly balík s jídlem. Bez obav jsme se tedy ládovaly tortilou i tyčinkami a pak zlehka vyrazily dál.

První dlouhý roadwalk (cesta ne po vyšlapaném trailu, ale po prašné kamenité silničce) nás vedl ven z národního parku do městečka Polebridge. Žhnoucí slunce a nedostatek vody dělalo cestu nesnesitelnou a únavnou. V očích jsme měly chlazené pivo z obchodu a něco dobrého z našeho balíku.

Polebridge je vlastně jen pár domků posazených v téměř pouštní rovině na úpatí Glacier NP. Jeden z domků je Mercantille (obchůdek se vším možným). Stylová vybavenost tím nejnutnějším od vařiče přes sušené maso, repelenty, zavařeniny ve skle, krém na boty a lovecké vybavení až ke kýženému studenému pivu v plechovce nás nadchla.

My jsme s důvěrou pokračovaly k hostelu, kam měl dorazit náš balík. “Ahoj, jsme PNT hikeři a máme…”

“Jo, to vidím. Vypadáte jako PNT hikeři!”, skočil nám do řeči majitel a prohlížel si naše zaprášené odřené nohy i rozcuchané vlasy.”

Hihi, to UŽ to jde na nás vidět?…”, trochu nejistě jsme se uchichtly. “Máme tu mít poslaný balík.”

Majitel se jen líně usmál: “A kdy jste ho posílaly? Pošta sem totiž jezdí jen dvakrát týdně.” Úsměv nám ztuhnul, protože na zemi ležel jen jeden balík, který nenesl naše jméno. “A kdy znovu přijede pošta?” Odpověď, že za čtyři dny by snad balík dorazit mohl, nám rozhodně radost neudělala.”

Máme tu hiker box, zkuste něco najít v něm,” odkázal nás na krabici s nudlovými polévkami a sušenými vajíčky. Bylo nám jasné, že dnešní den ještě nekončí a přestože máme v nohách už třicet kilometrů, musíme zkusit dojít ještě dál, aby nám ta trocha jídla vystačila až do Eureky, což už by mělo být opravdové město.

Poprosily jsme o přeposlání balíku, daly mu do ruky 10 dolarů a se sušenými vajíčky v batohu vyrazily dál.

Najít místo na spaní nebylo tak snadné, jak jsme doufaly, a tak jsme nakonec po sedmi kilometrech postavily stan hned na kraji nepoužívané cesty. Přestože už slunce zapadlo, horko nepolevilo a plechovka piva v nás jen zasyčela. Dneska večeři vynecháme, aby nám jídlo vystačilo dál. Však pivo by nám nějaké ty kalorie dodat mělo.

INFOBOX:

Polebridge má malý obchůdek s drobným občerstvením, ale resuply je lepší si zaslat v balíku. Pošta sem jezdí jen 2x týdně, je potřeba si balík poslat s velkým předstihem!Manželka majitele Mercantille je Česka 🙂 V hostelu je hikerbox, který vás může a taky nemusí zachránit.V Polebridge není wifi.